Podle organizace Poslepu evidujeme v České republice až 19 tisíc občanů nevidomých. Jak se žije nevidomým v Brně a jaké největší překážky skýtá město? To nám v rozhovoru řekl Josef Konečný z TyfloCentra Brno.
Obyčejná procházka po městě Brně dokáže být pro nevidomého plná překážek. „Problémů je celá řada. Ve městě je mnoho překážek, které by tam nemusely vůbec být. Jde hlavně o poutače, předzahrádky restaurací, odložená kola a koloběžky. To nám nejvíce komplikuje život,“ říká Konečný. Nejhorší jsou překážky od pasu výše. Mezi ně patří třeba špatně zaparkovaný nákladní automobil na chodníku. „V ten moment jsem odkázaný na pomoc ostatních lidí,“ dodává.
Bílá slepecká hůl je největší pomůcka nevidomých. „Nikdo zatím nic lepšího nevymyslel. Hlavně se musíme soustředit na zvuky a hluk okolo nás. I když máte vodicího psa, musíte mít zároveň i hůlku,“ svěřuje se Konečný. Rozhodit nevidomého člověka může i přemístěná autobusová zastávka. „Musím si najít nějaký svůj orientační bod. Když toto selže, pak už mi nezbývá než se ptát,“ říká.
Jak můžeme pomoci? Lepší se zeptat
Jak se chovat k nevidomému, abychom mu opravdu pomohli? „Někdy bývá potíž v tom, že nevidomí očekávají od vidící veřejnosti pomoc v nějakém standardu, na který jsou zvyklí. To po vás ale nemůžeme chtít. Pokud nám nabídnete pomoc způsobem, který není úplně ideální, je to na nás. Třeba situace, kdy mě člověk, který mi chce pomoct, chytí za ruku – anebo jestli se spíše já chytím jeho,“ říká Konečný s tím, že je dobré ťuknout nevidomému na ruku, aby věděl, že chceme pomoci přímo jemu. „Mnohdy si nejsme jistí, zda je nabídka pomoci určená právě nám,“ vysvětluje Konečný.
Tyfloservis pomáhá nevidomým lidem naučit se důležité cesty po městě. „Lidé se přistěhují do Brna, dostanou se do školy a oni vás naučí cestu tam, na koleje nebo do obchodu. Pak je tu TyfloCentrum, které zajišťuje třeba to, že vás někdo doprovodí k lékaři,“ vysvětluje Konečný, jak funguje pomoc. Asistovat nevidomým může také dobrovolník z ulice. „Nejdříve vás zaškolí a poté se pořádají různé akce. Pokud je potřeba doprovod, využíváme i dobrovolníků,“ říká Konečný.
Brno je bezpečné, lidé rádi pomáhají
„V Brně žiji 40 let a cítím se tu naprosto bezpečně. Je potřeba si dávat pozor na přenosné dopravní značky, rozestavěné stavby nebo auta na blikačkách. To je velmi nebezpečné a docela bolestivé. Je fajn, pokud si vidící všimne a upozorní nás,“ komentuje situaci Konečný s tím, že lidé jsou velmi ochotní.
Cyklisté v provozu nejsou pro nevidomého rizikem. „Nesetkal jsem se s neochotným cyklistou. Je to jako s řidiči,“ chválí si Konečný.
Úpravu by spíše potřebovaly brněnské budovy. „Nejsou skoro vůbec označené Braillovým písmem. Všeobecně by to mělo být lépe značeno, třeba pošty, zdravotnická zařízení, obchody nebo podchody,“ vyjmenovává některé z problémů Konečný.
Nelitujte nevidomé, můžete je tím dostat do rozpaků
Brno se podle Konečného může srovnávat s Olomoucí, která je uznávána jako lídr ve zpřístupňování města. „Jsou krajská města, která jsou na tom podstatně hůř. Třeba v zahraničí nemají něco výrazně lepšího. Jediné, co jsme navrhovali, bylo řešení odbočení od vodicích linií, ať už přirozených nebo umělých. To by podle mého názoru mělo být řešeno přehledněji,“ navrhuje Konečný možnou úpravu.
„Zbytečně se za něčím honíme. Je spousta věcí, které se dají vyřídit v klidu. Je nutné trochu zpomalit život a užívat si ho. Velmi často slyším od lidí, že mě obdivují. Na tom není co obdivovat. Ve chvílí, kdy by měli smůlu a dostali se do stejné situace, stejně by ji museli zvládnout. Pro mě je to naprosto přirozené,“ radí Konečný.
Co by pomohlo, aby byla cesta pro nevidomé v MHD komfortnější
Brněnská hromadná doprava by podle Konečného potřebovala malé úpravy. „Představte si, že čekáte na MHD, a když v pravou chvíli vyšlete povel z vysílače, tak by vám vozidlo mělo říct, jaká je to linka a kterým směrem jede. Potíž je v tom, že to funguje tak v jedné čtvrtině případů. Nicméně posledních pár let je to kompenzováno vstřícností řidičů a řidiček tramvají,“ dodává Konečný s tím, že z jejich ochoty je nadšený.
„Lidé v MHD mi někdy pomáhají si sednout. Někdy se do toho zapojí také řidič, ale to bych po něm nevyžadoval, má toho opravdu hodně na práci. Tady občas dochází k nedorozumění, když se posadit nechci. Spíše jde o to, abych nezavazel ve dveřích,“ líčí své úsměvné zkušenosti z MHD Konečný.
Cvakající semafory ulehčují život nevidomým, lidí je ale rozbíjejí
Cvakající semafory vyvolávaly smíšené názory. Kolik jich je v Brně? „Řekl bych, že je to skoro 100% zastoupení. Když se instalovaly před 20 lety, tak cvakaly pořád. Mnoha lidem to vadilo. Pokud někdo bydlel v blízkosti, mohlo ho to rozčilovat. Domluvili jsme se s Brněnskými komunikacemi a vyřešilo se to tak, že semafory jsou opatřené přijímačem povelů. Díky němu se spustí a po 5 minutách zase vypnou,“ říká Konečný s tím, že tento sytém funguje pouze ve velkých městech.
„Dopravnímu podniku jsme navrhovali, zda by dopravní prostředky nemohly mluvit na každé zastávce. Tím by se odbourala 25–30% nespolehlivost a mohli by to využívat i starší lidé. Zase si uvědomuji, že by to některým lidem mohlo vadit,“ vysvětluje Konečný, podle kterého jsou nejlepší výsledky u tramvají.
U vlakové dopravy se osvědčily informační tabule. „Poslední dobou se provádějí rekonstrukce nádraží. Objevují se tam signální pásy, které by vás měly nasměrovat ke dveřím nebo schodům. Je jich tam mnoho a některé vás dovedou třeba ke zdi, musíte hledat, než najdete ten správný,“ stěžuje si Konečný na signální pásy.
Hudbu na ulici radši ztište, pomůžete nevidomým
Sluchové překážky jsou pro vidící veřejnost nepředstavitelné. „Většinu lidí nejdřív napadnou elektroauta nebo elektrokoloběžky, protože jsou tiché. S tím si ale poradíme. Doslova největší překážkou jsou pouliční muzikanti. Postaví reproduktor a vy nevíte, z jaké strany to jde, a neslyšíte vůbec nic. Stejný efekt mají i sbíječky a hlučné stroje,“ uzavírá Konečný s tím, že hlasitá hudba člověka dezorientuje.